Petr Vít: Po Španělsku se mi stýskalo, tak jsem si je přivezl do Česka

Když se společně rozhodli usadit v Brně, španělské kultury se nevzdali. Naopak. Díky festivalu Ibérica už dvanáctým rokem prožívají svoje Španělsko v Česku tisíce návštěvníků.

(Vyšlo v Metru)

Kdy a jak se zrodila vaše láska ke Španělsku?

Od deseti let jsem začal hrát na kytaru, ale vztah ke Španělsku vznikl až na konzervatoři, kterou jsem studoval v 80. letech. Tehdy mě učarovala nahrávka legendy tohoto žánru Paca de Lucíi. Ale proč mě chytla španělská hudba a ne třeba keltská, to už je nevysvětlitelné. Zkrátka je to srdeční záležitost.

Nezanedbatelnou část života jste strávil v zahraničí. Kdy a kde?

Poprvé jsem do světa vyrazil v roce 1988 a už jsem se odsud nevrátil. Jako student pražské AMU jsem dostal povolení vycestovat na hudební kurzy do Řecka odtud jsem se dostal do Vídně. Sroloval jsem tehdy do kovové konstrukce své krosny diplom a do kostky mýdla schoval 200 dolarů, a to bylo kromě kytary a nějakého oblečení vše, co jsem do začátků ve Vídni měl. Tady jsem byl za emigraci odsouzený na 14 měsíců, ale to už mi mohlo být jedno. Abych se ve Vídni vůbec uživil, začal jsem hrát na ulici. Později jsem tam hrál v kultovním španělském baru Bodega Manchega, což byl důležitý bod v mém životě. Potkal jsem tam spoustu zajímavých lidí, kteří pak hráli významnou roli v mém dalším životě. Seznámil jsem se tam mimo jiné s hudebníky a tanečníky z Granady, kde jsem následně prožil významnou část života. Díky známostem z tohoto baru jsem se dostal i do Kolumbie.

A tam jste poznal vaši manželku Cristinu. Jak jste se vlastně seznámili?

Cristina říká, že to byla láska na první pohled (usmívá se). Poznali jsme se přes její kamarádku, která na mě měla zálusk, ale nakonec to dopadlo úplně jinak.

Bylo těžké ji přemluvit k přestěhování do Česka?

My jsme nejdříve žili v horské vesničce nedaleko španělské Granady, pak jsme zamířili na chvíli do Česka a následně jsem dostal nabídku učit na konzervatoři v kolumbijské Cartageně. To byly krásné tři roky v Karibiku, na které dodnes s láskou vzpomínám. Pak jsme se odstěhovali zase do Brna, kde se nám v roce 2000 narodila dcera Veronica, ale zůstali jsme tu jen rok a poté jsme téměř šest let prožili v Granadě.

A až poté jste se v Česku usadili?

Ano, vzniklo to tak, že když jsme čekali druhé dítě, syna Santiaga, Cristina po skvělých zkušenostech z porodnice „na Obilňáku“ chtěla rodit i podruhé v Brně. A nakonec si Brno zamilovala a je z ní mnohem větší brněnská patriotka než já (usmívá se).

Španělské kultury jste se však nevzdali, naopak jste ji začali šířit. Jak vznikl festival Ibérica?

Vždycky jsem si říkal, že španělská kultura je díky své emotivnosti nesmírně zajímavá právě pro střední Evropu a bylo by dobré jí sem alespoň kousek přivézt. Navíc mně nic jiného nezbývalo. Bylo mi hrozně smutno po Španělsku a celé andaluské krajině, mentalitě i jídlu. Existuje fenomén emigrantských snů, kdy se uprchlíkům zdá o domovině. Mně se po návratu naopak rok téměř každou noc zdálo o našem domečku v Andalusii. Festival vznikl, když jsem se po desítkách let setkal se svým vzdáleným bratrancem Jiřím Pištělákem a shodli jsme se, že máme chuť společně něco zajímavého vytvořit. Finančně pokryl několik prvních ročníků a pomohl mi tak splnit si sen o českém festivalu se španělskou a latinskoamerickou tematikou. V posledních letech se podílím také na organizaci olomouckého festivalu Colores Flamencos.

Ibérica začala včerejší gastronomickou fiestou na Staré radnici. Na co se ještě brněnští návštěvníci mohou těšit?

Mohou se těšit na filmovou přehlídku španělských a latinskoamerických filmů v kině Art. Pozval bych je také do „Taberna Flamenca“, která vznikne v Domě pánů z Kunštátu a tamní kavárně Trojka. Doufáme, že se stane festivalovým centrem, kde se budou setkávat účastníci kurzů a všichni další milovníci španělské kultury. Bude se tam zpívat, hrát a tančit. V pátek do Brna přijede hlavní taneční hvězda letošního ročníku Patricia Guerrero, flamenková tanečnice, která se proslavila i ve filmech kultovního režiséra Carlose Saury. V páteční podvečer tu povede exkluzivní flamenkový kurz pro mírně pokročilé a pokročilé tanečnice a tanečníky, což je opravdu vzácnost. V sobotu se pak v rámci závěrečného galakoncertu představí společně s předním flamenkovým zpěvákem Arcángelem na nádvoří hradu Špilberk. Po všechny festivalové dny probíhají také oblíbené tvůrčí dílny, a to nejen taneční, ale také hudební, gastronomické a letos poprvé i pěvecké. Dohromady jich je přes dvacet a do některých se můžete přihlásit i nyní. Podrobné informace najdete na našem webu.

Za popularizaci španělské kultury jste obdržel i významný španělský řád. O jaký řád se jedná?

Před rokem jsem obdržel Důstojnický kříž španělského Řádu za občanské zásluhy. Takže zatímco v Československu jsem byl veden jako dezertér, nyní jsem se stal španělským důstojníkem (usmívá se). Nesmírně si toho vážím. Když mi volali, myslel jsem si, že jde o vtip, ale byla to příjemná realita. Je to pro celý náš festivalový tým, čítající nyní asi třináct lidí, zároveň určitý závazek, abychom se o propagaci španělské kultury snažili i dál.

A vy se jí věnujete nejen jako hudebník a pořadatel festivalů. Co ještě děláte?

Další aktivity už jsou spíše mým koníčkem. Například překládám Lorcovu poezii. Začal jsem už na začátku 90. let ve Španělsku a peru se s tím dodnes. Překlad poezie je zkrátka nikdy nekončící práce. Občas píšu cestopisné články a na Ibérice budu mít letos výstavu fotografií z mých cest po Kolumbii. Profesně pak jako kytarista hraji na koncertech nejen flamenko, ale také španělskou klasickou hudbu.